Historie poutního místa

* Začátek poutí - starý kostelík
* Stavba nového kostela
* Trinitáři v Zašové
* Zašovský klášter
* Zřízení fary
* Stračka
* Vyslyšení proseb
* Přehled kněží

Začátek poutí - starý kostelík

V Zašové bývala fara již ve 14. století, za husitských válek však zanikla, a byla obnovena v 16. století, ale již jako fara protestanská. V důsledku císařských patentů byla pak roku 1628 vrácená katolíkům. Souvislé zprávy o zašovských poutích máme až ze století 18., hlavně když se do Zašové na školu dostal rektor Jan Bartoloměj Vranečka (r.1707). Ve své kronice Vranečka zaznamenal, že pouti zašovské jsou od starodávna, ale největšího rozkvětu se dočkaly po r. 1715 - toho roku totiž zuřil v naši zemi mor.
V té době byl v Zašové kostelík zasvěcený sv. Anně. Stával na malém hřbitově v sousedství dnešního kostela. Jeho obraz se zachoval na rytině pocházející asi z r. 1768. Rovněž se zachoval jeho stručný popis v tzv. děkanských matrikách maziříčských z let 1672, 1690, 1764. Podle těchto popisů, byl kostelík prastarý, chatrný a nepřílíš velký. Na věžce visel menší zvonek z r. 1583. Na hlavním oltáři byl umístěn milostný obraz Panny Marie, u něhož byly z vděčností za vyslyšené prosby, už roku 1672 zavěšeny votivní dary za uzdravení.

Stavba nového kostela

Majitelem panství meziříčsko-rožnovského, k němuž od pradávna patřila i Zašová, byl počátkem 18. století hrabě Karel Jindřich ze Žerotína. Ten, jak je zaznamenáno ve Vranečkově kronice, učinil v nějakém nebezpečí slib, že vystaví v Zašové nový kostel, bude-li jeho prosba vyslyšena, a skutečně z vděčnosti přistoupil v roce 1714 k vyplnění svého slibu.
Základní kámen k novostavbě kostela byl položen 14. srpna 1714, za obrovské účasti věřících. Plány ve slohu barokním zhotovil dnes již neznámý architekt. Kostel je při svých 35 m délky, 17 m šířky a 16 m výšky největším kostelem v širokém okolí. Prováděním stavby byl pověřen stavitelský mistr Jiří Kocourek z Kroměříže. Stavba pokračovala dosti pomalu, neboť vše bylo děláno z kamene, jenž byl brán z nově otevřeného lomu nad vesnicí. Stavba se tak protáhla na několik roků, takže zakladatel se jejího dokončení nedočkal, poněvadž zemřel 27.2.1716. Nedokončeného díla se ujal jeho bratr a dědic František Ludvik ze Žerotína a ten stavbu také dokončil. Dne 2. srpna 1721 byla postavena báň na kostelní věžce, v roce 1722 zakoupen zvon a 5. srpna 1723 byl postaven hlavní oltář. Kostel požehnal* 15. července 1725 olomoucký kanovník Jan Matěj z Thunu a Vallesasina. Při té příležitosti byl také slavnostně přenesen do nového kostela milostný obraz Panny Marie.

Trinitáři v Zašové

Řád trinitářů, či jak se úředně jmenoval Ordo excalceatorum SSS. Trinitatis de redemptione captivorum, tj. řád bosáků Nejsvětější Trojice na vykupování otroků, byl založen r. 1198 za křižáckých válek od sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois. Jeho účelem bylo vedle posvěcení členů vykupování křesťanských otroků ze zajetí nevěřících. V době největšího rozkvětu ve stol. 15. čítal řád na 800 klášterů a několik tisíc členů. 22. října 1722 byla podepsána zakládající listina zřízeného zašovského kláštera. Ovšem císař povolil klášter později - 24. listopadu 1724 dal o svém svolení sepsat listinu, jež se stala nejdůležitější listinou zašovského kláštera. Do Zašové přišli trinitáři - vlastně jen fr. Václav, již 2.dubna 1725 a připravoval prozatímní obydlí, neboť klášter nebyl ještě postaven. Ostatní přišli až 14. července.

Zašovský klášter

Základní kámen k novostavbě kláštera byl položen 4. října 1725. Stavba se dosti protáhla, během tří let bylo postaveno nejdelší křídlo a koncem roku 1728 se do něho konečně mohli trinitáři nastěhovat. Zbytek byl dokončen později. Největší činnost vyvinuli trinitáři před rokem 1742. Během let ledaco v kostele i na kostele zchátralo a potřebovalo opravu. Opravena byla střecha, zdi vně i uvnitř a tak byl kostel přichystán ke slavnostní biskupské konsekraci, již se mu dostalo 29. července 1742 z rukou biskupa olomouckého Jakuba Arnošta z Lichtenštejna. Hlavní oltář byl posvěcen ke cti svaté trojice a byly do něho vloženy ostatky sv. Jukundina, Klementa a sv.Viktorie. Roku 1743 byly zřízeny nové varhany. 1768 přistaveny dvě velké věže. V roce 1773 byly zakoupeny dva nové zvony - posvěceny byly 30.ledna, na věž vytaženy 2. března.
30. března 1734 zemřel nejzasloužilejší muž o založení kláštera fr. Václav - pochován byl v kryptě u oltáře sv. Jana Nepomuckého. Roku 1733 se rozloučil z pozemským světem druhý zakladatel kláštera František Ludvik ze Žerotína - pochován byl v kryptě před hlavním oltářem v trinitářském rouše.
Rozkvětu kláštera zašovského byl r. 1783 učiněn násilný konec. Z rozhodnutí císaře Josefa II. byl klášter zrušen. Přitom se dělal podrobný soupis majetku. Z inventáře se dovídáme podrobnosti o kostele. Byl v něm dřevěný nepozlacený hlavní oltář s milostným obrazem Panny Marie, pět bočních oltářů vesměs ze dřeva, dřevěná kazatelna, 9 obrazů, 14 lavic z tvrdého dřeva, varhany, zpovědnice, skříně v sakristii a bohoslužebné předměty. Brzy poté došlo i na poutě - dne 21. dubna 1784 vydal císař zákaz chození na pouť.
Část bývalého kláštera byla ponechána za faru. Zbytek přešel do soukromého majetku. V roce 1800 získala část Zašovská obec a umístila tam školu. 1901 zakoupil budovu bývalého kláštera Spolek sv. Josefa z Vítkovic, proměnil ji na sirotčinec a postavil při něm soukromou školu Školních sester de N.D.  Zakladatelem a největším dobrodincem tohoto Ústavu sv. Josefa byl olomoucký světící biskup Msgre Jan Stavěl, jenž sem velmi rád přicházel na návštěvu.

Zřízení fary

Už 17.prosince 1783, tedy ihned , co se dověděl o chystaném zrušení zašovského kláštera, podal rožnovský farář Karel Kayl žádost o zřízení samostatné duchovní správy. V té době k Zašové patřilo 7 vesnic: Zašová, Střítež, Veselá, Malá Lhota, Hrubá (Velká) Lhota, Brňov a Zubří. Prvním farářem po zřízení fary se stal r.1785 dosavadní administrátor a bývalý ministr kláštera P. Anastasius od sv. Jana z Mathy, světským jménem František Jelínek. Nejstarší zašovské matriky se počínají rokem 1785. Starší byly vedený v Rožnově (od roku 1666), před tím v Meziříčí (od r. 1652)
Roku 1823 byl postaven nový hlavní oltář, sochařem Josefem Skladařem.
1850 - 1854 byla obnovena střecha kostela.
1. června 1871 kolem 23 hodiny se vzňala chalupa nedaleko kostela, vítr však vál ke kostelu a tak se požár rozšířil i na něho. Požár byl tak veliký, že shořely obě věže a na faře všechen inventář, včetně archivu - jen matriky byly zachráněny. Pojištěny nebyly ani fara ani kostel. Po požáru byl kostel pokryt zinkovým plechem. Až roku 1892 byly postaveny nové cibulovité věže a třetí malá věžka. Svěcení nových věží se konalo 7.srpna 1892 - tehdy byl taky zavěšen na malé věžce nový zvon sv. Josefa s nápisem "Sv. Josefe oroduj za nás!"
R.1887 - nový boční oltář sv. Jana Nepomuckého 
1888 - pořízen obraz sv. Cyrila a Metoděje, který byl umístěn vedle hl. oltáře.
1904 - dvě barevná okna v prezbytáři (za 1800 Korun)
1905 - pneumatické varhany z Kutné Hory od fy. Mölzer (za 6000K.)
1906 - nová podlaha v prezbytáři
1907 - obnovena křtitelnice
1908 - opraveny boční oltáře sv. Otýlie a všech svatých, 1909 sv. Kříže
1912 - začátek důkladné opravy kostela (nákladem 37 000 Korun)
1914 - vymalování kostela
1917 - pro válečné účely zabaveny zvony Nejsvětější Svátosti oltářní /524 kg/ a sv. Aloise /30 kg/, r. 1918 došlo i na píšťaly z varhan.
R. 1927 byl zakoupen nový zvon "Sv. Josefa" /560 kg/ za 15 653 K.
V roce 1929 byl opraven hlavní oltář a obě věže (38 000 K)
1930 - provedena elektroinstalace v kostele (přes 4 000 K)
1931 - opraveny pukliny na klenbě kostela (110 000 K).
Ve čtyřicátých létech byl znovu vymalován interiér kostela. poté byla restaurována překrásná barokní kazatelna, křtitelnice a dva oltáře - sv. Cecilie a Všech svatých. Taky byly, naším vynikajícím restaurátorem prof. B. Slánským v Praze, odstraněny neodborné přemalby milostného obrazu Panny Marie, který se tak zaskvěl ve své původní kráse. Rovněž byla pořízena kopie znaku Žerotínů nad hlavním vchodem. Podle návrhu architekta Šlapety z Olomouce byl postaven nový oltář tváři k lidu. V roce 1984 byla za pomoci farníků obnovena fasáda kostela. Byla pořízená kopie sochy sv. archanděla Michaela z průčelí chrámu. Do jednoho z výklenků průčelí byla rovněž umístěna kopie sochy sv. Felixe z Valois. Tento světec spolu se sv. Janem z Mathy byl zakladatelem trinitářského řádu.
R. 1985 bylo upraveno okolí kostela vybudováním prostorného schodiště.
30. září 1991 - počátek demontáže varhan a dřevěného kůru. Celý kůr je přebudován a nové varhany z Krnova posvěceny 29.července 1992 (den oslav 250 let konsekrace kostela), celá oprava stála asi 1 600 000 Kčs.

Stračka

Asi čtvrt hodiny pěšky severně od kostela vyvěrá z úbočí stráně pramen výborné vody. Kronika vypráví o mnoha případech uzdravení na přímluvu P. Marie po užití vody ze Stračky. Stračka má býti, dle pověsti, místem zachránění rytíře, smrtelně raněného v boji. Sem ho zázračným způsobem přenesla Panna Marie pomoci svého pásu či šnůry. Úprava tohoto místa spadá asi do doby trinitářů. Byl zde umístěn obraz P.Marie. Péči faráře Odstrčila byla celá stráň r. 1895 upravena - ve stráni zřízena jeskyňka se sochou P. Marie Lurdské. Slavnostní svěcení se konalo 15. srpna 1895. Znovu byla Stračka upravena za p. Stančáka, kdy byl upraven přístup k vodě. Až v roce 1942 byla socha vyměněná za sochu Panny Marie Zašovské, původní socha P. M. Lurdské byla umístěna v jeskyňce v kostele. Poslední úpravy areálu pramene ve Stračce proběhly v letech 2000 až 2006. V současné době je ve správě  Občanského sdružení Mariánský pramen ve Stračce.

Více v sekci STRAČKA

Vyslyšení proseb

Již dějepisec Středovský poznamenal roku 1710, že obraz Panny Marie působí zázraky od starodávna. Neexistuje ovšem žádný písemný doklad. Avšak okolnosti, že již roku 1672 visely u milostného obrazu různé votivní předměty, ukazuje, že už tehdy byla pomoc Panny Marie Zašovské známá - a to jistě jen někteří vyslyšení věnovali z vděčností nějaký dárek k milostnému obrazu. Zprávu o jednom z nejstarších uzdravení podává obraz, který dal z vděčnosti za uzdravení namalovat Meziříčský děkan Ondřej Helmesiniho r. 1707. O jiném vyslyšení prosby svědčí další obraz z r. 1745 - podle pověsti za uzdravení jednoho němého a jednoho chromého dítka.
Jiné případy pomoci Panny Marie zaznamenává matrika z Val. Meziříčí (1744). Antonín Zámečník z Rožnova zaznamenal 23 případů různých vyslyšení, a to v době od roku 1852 do 1903 - např:
1852 - nabyl zraku Jan Fidrich, tříletý chlapec z Rožnova,
1855 - Jan Bolf z Rožnova - oteklina nohy,
1870 - Barbora Graclíková z Val. Bystřice - bolesti hlavy,
1877 - Rosalie Paprskářová z Rožnova - bolesti nohou,
1878 - 1 rok starý syn F. Blažkové - souchotiny,
1883, 1886 2 sourozenci Trčkovi - od narození němí,
1890 - Barbora Jeníková - bolesti pravého oka,
1892 - osmiletý Ladislav Trčka z Rožnova - od narození chromý,
1903 - Michal Indrák - otok na hlavě,  .. a mnozí jiní.

Avšak vedle těchto různých milostí pro tělo, vyprosila Panna Maria mnoho milosti pro duši zbožných poutníků.

Přehled kněží působících v Zašové

1.  1785 - 1788    P. Anastasius od sv. Jan z Mathy (světs. jm. František Jelínek)
2.  1788 - 1805    Josef Hapka
3.  1805 - 1828    František Hohn
4.  1828 - 1850    František Winter
5.  1850 - 1855    Karel Jelec
6.  1855 - 1867    František Skýba
7.  1867 - 1873    František Svoboda
8.  1873 - 1885    Josef Arnošt
9.  1885 - 1903    Josef Odstrčil
10.  1903 - 1911    Jan Jandásek
11.  1911 - 1927    Josef Stančák
12.  1928 - 1940    František Řezníček
13.  1940 - 1946    Heřman Štihel
14.  1946 - 1971    Karel Boháč
15.  1971 - 1986    Josef Karafiát
16.  1987 - 2001    Karel Šenk
17.  2001 - 2009    Vojtěch Daněk
18.  od 1. 9. 2011   Jiří Polášek

* Poznámka:

V českém křesťanském prostředí se lze setkat též s pojmem svěcení kostela, svěcení oltáře nebo svěcená voda. Jedná se o běžně užívanou, avšak v řadě případů chybnou terminologii, neboť se ve skutečnosti jedná o žehnání. Na rozdíl od benedikce kostela, kterou může provést každý kněz, je k vysvěcení kostela oprávněn pouze biskup. K využívání kostela k bohoslužbám je nutná jeho benedikce, nikoli však jeho konsekrace. Konsekrace je navíc možná jen u kostelů s pevnou kamennou oltářní menzou (obětním stolem), nestačí pouze kámen s ostatky vložený do dřevěné „kulisy“). Svěcení kostela se koná až po jeho benedikci, a to několik měsíců nebo let po benedikci. V konsekrované stavbě lze – na rozdíl od stavby benedikované – uchovávat Nejsvětější svátost oltářní.
(zdroj Wikipedie)